Pálení čarodějnic je původně pohanský zvyk, který se traduje o filipojakubské noci.
Od středověku se věřilo, že existují dny, kdy mají nečisté síly větší moc než jindy.
To platilo například o nočním čase z 30. dubna na 1. května.
Víra v nečisté síly, stará jako lidstvo samo, se časem změnila v pověru, že ďábel může moc na zemi uplatňovat pouze prostřednictvím lidí - čarodějnic a čarodějů.
Na obranu před čarodějnicemi se na vyvýšených místech pálily ohně.
Ohně měly odehnat zlé živly a pomoci k ochraně přírody.
O půlnoci před sv. Filipem a Jakubem mají prý zlé síly větší moc než jindy. Tuto noc nazýváme už od nepaměti "Noc čarodějnic" - tento název vznikl z pověry, že se v tento den slétají všechny čarodějnice na tzv. sabat.
Čarodějnice se před sabatem natíraly kouzelnými mastmi, které jim umožnily létat na košťatech. Recept z knihy Magia Naturalis z roku 1560 uvádí, že tato mast se skládá z tuku nevinného hocha, aloe, oměje, durmanu, rulíku, topolového listu a kadidla.
Při reji byla volena královna sabatu, která potom vládla hostině a tanci podle čarodějnického zvyku - pozpátku! Hostina byla bohatá. Nesměl chybět ani kotel plný žab, hadů a podobné havěti. Na čestném místě byly vystaveny všechny možné jedy. Čarodějnice se tu proměňovaly ve vlky, psy a jiná zvířata a vyprávěly si, jak se jim, za dobu co se neviděly, dařilo pokoušet a trápit lidi.
Tato noc je však spojena i s mnohými pradávnými čarovnými rituály.
Již od pradávna se v tento den na ochranu před čarodějnicemi, na kopcích pálily ohně a tato tradice "pálení čarodějnic" se dochovala až dodnes. Muži v tento den staví velké hranice. Dívky ze starých hadrů dělají čarodějnice, připevněné ke koštěti a společně je zdobí dlouhým věncem z pampelišek. Večer se zapálí hranice i s čarodějnicí. Chlapci zapalují košťata, vyhazují je do výše, prý proto, aby viděli čarodějnice létající na košťatech, či aby je takto srazili k zemi. Děvčata přeskakují ohniště. Společně se pak všichni radují.
Aby se lidé před čarodějnicemi ochránili, museli mít u sebe květ z kapradí, svěcenou křídu, hostii a další křesťanské předměty, chránící před zlem. Na vesnicích navíc bylo nutné ochránit i úrodu a dobytek. Kdyby tuto noc neměli v chlévě zelené větévky, hnojniště či chlév neměli osypány dokola pískem, čarodějnice by je učarovaly, což by způsobilo poškození úrody i dobytka.
O půlnoci před sv. Filipem a Jakubem, tj. 1. května, kdy měly zlé síly moc škodit lidem, se daly nalézt četné poklady. Aby se ale hledající před působením nedobrých sil ubránil, musel mít při sobě květ z kapradí.
Filipojakubská noc
V průběhu kalendářního roku se vyskytují noci, o kterých se traduje, že poskytují nadpřirozeným silám větší moc, než jiná období. Patří k nim i Filipojakubská noc, někdy zvaná také Valpružina nebo v keltské mytologii Beltine.
Křesťanské svátky uvádí, že na počest apoštolů Filipa a Jakuba slavili lidé jejich svátky. Ty však v minulosti vždy připadly až na 3. května. Historie Valpružiny noci sahá až do dávných časů, kdy lidé i na našem území slavili keltské svátky. Právě z dob starých Keltů se dochovaly různé pověsti.
V hlubokých lesích například v tomto čase rozkvétá zlaté kapradí, které nálezci propůjčuje schopnost jasnozření a aby to nebylo málo, dokáže otevírat cesty k pokladům. Na keltskou tradici svátku Beltine - oheň - pak navazuje i zvyk pálení ohňů. V předvečer ohňových slavností totiž obcházela mládež jedno hospodářství po druhém a sbírala dřevo. Na oheň bylo třeba shromáždit devět druhů dřeva a nikdy nesměl chybět jalovec. Hranici s panákem, znázorňujícím čarodějnici, zapaloval vždy muž, který se ve vsi oženil jako poslední. Aby se vesnici vyhnul požár, muselo kolem ní zaplát sedm ohňů. Po zapálení hranice začalo všeobecné veselí, zapalovala se košťata a běhalo se s nimi kolem hranice.
Lidové zvyky
Narýpané drny, pichlavé trní, vidle i jiné překážky a ostré předměty se v dávných dobách koncem dubna objevovaly před hospodářskými usedlostmi. Vesničané věřili, že v noci ze 30. dubna na 1. května mají zlé síly větší moc než jindy, nástrahy je před nimi měly ochránit. Jaké byly další zvyky našich předků?
Pálení čarodějnic
Pálení čarodějnic je jako většina lidových obyčejů pozůstatkem pohanských rituálů, které se postupně vyvíjely.Umisťování figurín čarodějnic na hranici může posilovat víru v to, že zvláště ženy mají magickou noc. Ohně se pálily po celém českém území, většinou na kopcích. Věřilo se, že odeženou čarodějnice, a to i tím, že se do vzduchu vyhazovala zapálená košťata.
Vynášení Morany
V některých krajích se místo pálení čarodejnic upaluje Morana - pohanská bohyně smrti. Uctívali ji staří Slované a Baltové. Je zosobněna zimou, na jaře končí její vláda, proto se topí nebo bije. Není možné ji však považovat za čistě bohyni smrti nebo za nějakou ohyzdnou stařenu. Je prý velmi krásná. Tradičním rituálem praktikovaným i dnes je vynášení Morany a její upálení nebo utopení. Nejčastěji se Morana hází z mostu nebo ze skály.
Ochrana před uhranutím
Podle pověr se čarodějnicemi stávaly ženy, které obcovaly s ďáblem. Létaly na pometlu nebo jezdily na kozlovi, na němž obkročmo nahá baba jezdila. Jejich noční výlety trvaly až do svítání, než zakokrhal kohout.
Čarodějnice mohly škodit drůbeži, dobytku i lidem. Uhranutý člověk buď onemocněl nebo zemřel. Proto majitelé domů dávali před práh stavení, chléva a maštale pichlavé trny, o které se čarodějnice měla zranit a odejít, nebo drny s mnoha stébly, které byla povinna přepočítat a než tak učinila, rozednilo se a ona svou moc ztratila. Dveře domů se zase označovaly křížem, ochranným křesťanským symbolem.
